ARMÉNIE jak se peče lavaš

Název

ARMÉNIE jak se peče lavaš

Popis

ALB 1435
Jak jsem zmínil v prvním albu z Jerevanu, tak mne zabralo mnoho času brouzdání po městě mimo hlavní atrakce. Došlo i na obyčejné nakupování v supermarketu nebo na sledování různých činností jako výroba nudlí nebo pečení lavaše - chleba. K nákupům zve i velká krytá tržnice kousek od Modré mešity, tzv.Shuka ( šuka), kde nakoupíte tradiční sušené ovoce, solené sušené maso s kořením zvané Basturma, zeleninu, sýry a domácí pálenky. Byla postavena v roce 1940 a stojí za návštěvu

LAVAŠ je nekynutý, tenký měkký chléb populární na Kavkaze, v Západní Asii, v Turecku a v oblastech okolo Kaspického moře a je základem mnoha jídel. Peče se na stěnách rozpálené hliněné pece, která se nazývá tandúr (arménsky tonir), a která je zapuštěna do země. Placky upečené ve velkém množství pak udržují v suchu a před konzumací zvlhčí vodou.
Lavaš se vyrábí z pšeničné nebo žitné mouky, kvasnic a vody, někdy se přidává sůl či olej. Je podobný indickému chlebu čapátí, lavaš je však větší a tenčí. Díky své pružnosti umožňuje zabalit maso, máslo, brambory, vejce, strouhaný sýr s čerstvou zeleninou, nebo i sladké potraviny.
Místní si často pálí různé pálenky a k dostání je i pivo a víno. Místní alkohol většinou kombinují s pojídáním sýra, zeleniny a chleba. Pálenka se nalévá pří všech příležitostech, někdy i *násilím*

Když přijde Armén do sámošky, kde se ve velkém peče lavaš, tak si u vchodu sáhne na pec. Když je teplá, je lavaš čerstvý a není co řešit

Když přijde turista do malé pekárny, tak je u vytržení jako jsem byl já. Napsal jsem o tom povídku *PRODAVAČ TAJEMSTVÍ*, a tam je všechno. Kdo chce, přečte, kdo nemá čas, musí mu stačit, co odezírá na fotkách :-)

PRODAVAČ TAJEMSTVÍ
Bylo krásné ráno a na okraji Jerevanu jsme zastavili u tržnice. Měli jsme chvilku času se nejen posilnit, ale i vstřebat typický arménský pouliční mumraj.
A že to mumraj byl.
Jen jedno místo na chodníku se sedícím chlapíkem u něčeho na zemi bylo zvláštní a nedávalo smysl. Jakoby byl z jiného světa. Seděl u svého „obchodu“ a jen se tak usmíval. Asi jen tak žebrá jsem si pomyslel. Není přece možná, aby se s tímto uživil. Představte si – měl před sebou osobní váhu. Fakticky osobní váhu. Měl ji olepenou nějakýma vložkama do bot, aby se mu neodřela.
Vzpomněl jsem si na starou paní, která za socíku za dob mých studií postávala v Praze u vchodu do Máje a i jinde, stála, mlčela a držela v ruce svazky gumiček do trenýrek. Občas si někdo nějaké gumičky jako „koupil“, a jakoby si je zapomněl od ní vzít. Taková to byla doba. A najednou je zde něco podobného. V duchu jsem mu dal jméno – prodavač tajemství. Tajemství proto, že ani já před vážením přece svou váhu neznám. No nic, jdu rychle po svých.
Procházel jsem uličkou se zeleninou a rybami, a nevšímal si vějíře rukou, které nabízely určitě to nejlepší zboží. Šel jsem pomalu, nechával se opájet vůněmi a vzpomínal jsem na včerejší výbornou večeři. Ubytování bylo totiž vždy v rodinách místních, kteří se o nás vždy výborně postarali. Zvláště včera mne zaujal ze všeho nejvíc salát ze strouhané mrkve s česnekem a vlašskými ořechy, výborně okořeněný tymiánem a dalším nevímčímještě … když tu mne vyrušil mohutný hlas obrovitého chlapa s úsměvem okolo hlavy
„Hej, skuda ty ?“ a jeho obrovitá ruka třímala před mou hlavou uzenou ovčí kýtu. Ohromě ho bavil můj zmatek při přechodu ze strouhané mrkve ke chlapskému masu, ale rychle jsem se vzpamatoval. Po těch několika dnech pobytu v Gruzii a Armenii jsem se naučil rychle přijmout jejich hru. Usmál jsem se jak jsem jen dovedl nejbodřeji a lišácky na to reagoval … „No, ja éto znáju, nu vot pokaží ty što dumaješ skuda ja“
Zapomněl na obchod a evidentně byl zaskočen, že jsem použil ruštinu. Možná krkolomnou, ale ruštinu. U cizinců, kteří se výrazně lišili od místních svým oblečením a vůbec vším, očekával všechno, jen to ne. Přesto zkoušel odhadnout odkud jsem, prý jestli třeba Němec, Holanďan nebo další, co si ze zeměpisu pamatoval. A jak se tak nechytal, pokrčil rameny a bezmocně se usmál.
„No tak už to konečně vyklop“ houkl na mne
„ z Čechoslovakiji“ – schválně jsem uvedl původní seskupení, ale bylo to i tak zbytečné. Na mnoha místech jsem se překvapil, jak jsou o nás výborně informovaní. To se bohužel obráceně v mém případě nekonalo.
Jak to slyšel, položil kýtu, oběhl pult, vrhl se ke mně a začal mne objímat. Moc jsem z toho radost neměl, měl jsem na sobě předposlední z mála čistých bílých košil, které se do toho horka moc hodily. On s neskrývanou radostí by mi snad i tu kýtu dal zadarmo, … a patlal mi tu bílou košili svýma tlapama. No bylo to lepší, než kdyby mne začal mlátit.
Ztratil jsem už dost času, tak jsem se omluvil a zeptal se ho, kde koupím nejlepší lavaš. Ukázal mi cestu, a vlastně jsem se vracel stejnou cestou zpět. Můj prodavač tajemství byl na svém místě a naše pohledy se krátce potkaly. Bylo znát, že o sobě nějakým způsobem víme.
Chtěl jsem udělat dobrý skutek a chtěl jsem mu přispět do podnikání. Zakroutil odmítavě hlavou, kývl bradou před sebe a čekal, až si stoupnu na osobní váhu, kterou měl před sebou. Na kousek utrženého papíru mi načmáral nějaké číslo, a teprve potom si vzal těch pár drobných. Měl svoji hrdost a já mu ji chtěl porušit. On nežebrá, on prodává informace a já si je kupuji.
Dali jsme se do řeči, jak mu to jde a tak. Prý docela dobrý, broukl si pod knírek, a pro mne bylo zajímavým zjištěním, že lidé na tržnici, kteří stejně jako on nebyli bohatí, si k němu chodili opravdu občas „nakoupit“. Všichni brali tu hru velice vážně a důstojně.
Došlo mi, že jsme civilizačně něco takového u nás už dávno ztratili. Času nezbývalo a při loučení jsem se zeptal, jestli jdu dobře k prodejně lavaše. Kývl souhlasně hlavou, začal se culit, a prohodil poznámku, které jsem hned neporozuměl
„Dej si dobrý pozor, co všechno kupuješ“
Prodejna lavaše byla zároveň i pekárna. Připadal jsem si najednou jako ve středověku. Nebo jako v nějakém historickém filmu. Byl jsem tam sám ve velké potemnělé místnosti, kde pracovaly čtyři ženy způsobem, kde přestával rozum stát. Pracovaly, a dokonce si u toho i zpívaly. Kývly hlavou na pozdrav a já tam jenom na ně zíral. Po chvilce jsem se zeptal, jestli mohu jít mezi ně a podívat se na vše zblízka. Nejstarší u pece mávla rukou na souhlas a pustily se zase do zpěvu. Dodal jsem si odvahy, vytáhl foťák a ukázal na něj, jestli jim nevadí, když budu fotit a točit video. Nevadilo – hurá.
TAK
Představte si scénu, kde jedna z nich vzadu v rohu místnosti odváží do mísy určité množství mouky, přidá vodu a uhněte hroudu těsta. Tu předá druhé, která ji pomačká na tlustou placku a ve vzduchu ji krouživými pohyby vytáhne do tenké jako plech. Tu vzduchem hodí třetí, té nejstarší. Ta sedí na zemi a má pod sebou otevřenou kruhovou rozpálenou pec. Placku zápasnickým pohybem zkroutí v letu, natáhne ji na takové dřevěné kopyto a plácne ji na volné místo někde pod sebou. Další, už upečenou zachytí dlouhým kovovým háčkem, odtrhne ji od stěny, vytáhne ven, zatočí s ní nad hlavou, aby ji ochladila, a mrští ji přes celou místnost čtvrté. Ta ji v letu zachytí, složí na půlku, potom na čtvrtku, vrazí do papíru a dá do bedýnky na pultu. HOTOVO
Koukal jsem na to dílo jako blázen. Pracují od rána do večera každý den, spotřebují metrák mouky a ještě si u toho zpívají. Cena jedné placky lavaše stojí na naše asi 5 Kč. Opět se zde rozproudila čerstvá debata na to odkud že jsem a tak vůbec, a opět se nálada zvedla při zjištění, že jsem z Čech. Mají nás tam opravdu asi rádi.
Čtvrtá byla mladinká drobná dívka, arménsky krásná. Černé vlasy spletené do hustého copu se draly zpod pekařské plachetky, kterou z hygienických důvodů asi musela mít. Černá hluboká kukadla mít nemusela, ale měla. Podávala mi čerstvý lavaš a mile se usmívala. Její starší kolegyně mi jí hned začaly nabízet jako nevěstu. Že je svobodná a určitě by byla hodnou ženou. Za chleba nic nechtěla, je to prý od ní dárek špitla.
Dárky se v Armenii neodmítají, tak jsem si musel koupit chleba ještě jeden a „omylem“ zaplatil za dva. Jak tam byla nervózní z těch řečí kolem, tak si toho ani nevšimla. Dívku jsem chtě nechtě musel odmítnout ….a asi tomu byla i ráda. Stála tam, celá červená a styděla se. Nebo jsem si to jenom myslel?
Tak to dopadá, když si jdete v Armenii koupit chleba, a domu si ho přinesete i se ženou  Ten prodavač tajemství prostě věděl víc, než kolik kdo váží ….

Období

Statistiky

  • 38 fotek
  • 2 videa
  • 6 se líbí

Nastavení

Nahlásit album
Reklama

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí…

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout znovu
Spustit prezentaci Zastavit
TIPZměny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotku či video tak objeví více lidí.
ARMÉNIE jak se peče lavaš
Komentáře Přidat